Filipíny – souostroví outdooru a dobrodružství

Každý rok přichází do módy jiná exotická destinace. Co si budeme povídat, zacílení turistů a cestovatelů z velké části ovlivňují aerolinky a jejich ceny letenek. A právě ty jsou poslední dobou v souvislosti s jihoasijskou ostrovní zemí poměrně příznivé. Přidáme-li k tomu neustále se zvyšující ekonomickou úroveň, krásnou přírodu, která se na ostrovech nachází, a průzračné moře, máme ideální módní destinaci pro nadšené cestovatele hledající krásná specifika asijských zemí. A přesně takové volání jsme letošního jara vyslyšeli i my. Kumusta ho, Filipíny, letíme! 

Velikonoce na Filipinách? 

Vyrazit na Filipíny na Velikonoce je zajímavý nápad, který zaručuje opravdu nevšední zážitek. Oslava tohoto křesťanského svátku tady totiž probíhá o trochu krvavěji a nevšedněji než u nás. Především v malém městečku San Fernando na ostrově Luzon se místní muži dobrovolně bičují do krve a ti nejotrlejší dokonce nechávají přibít na kříž, aby dokázali sílu své víry a skrze bolest se přiblížili Spasitelovi. 

Trochu drsný a dle někoho taktéž barbarský zvyk každoročně přitahuje velké množství turistů z celého světa a řadí se k nejedné filipínské kulturní kontroverzi. Škoda jen, že my jsme na Filipíny přiletěli den po Velikonocích, a tak nám lákadlo nechat se deseticentimetrovými hřeby přibít na kříž zůstalo nedostupné. Nevadí. Stejně nás víc baví jezdit na kole… 

Sehnat kolo na Filipínách? (Skoro) žádný problém! 

„Nevíš, kde bych tu sehnal půjčovnu kol?“ ptám se náhodného kolemjdoucího v centru Cebu City, kam jsme po dvou dnech na cestě konečně přiletěli. Jeho udivený pohled prozrazuje, že se kolo na první dobrou sehnat nepovede. Někde se však v milionovém městě začít musí.  K mému překvapení chlapík ale po chvíli přikývne. Jeho udivený pohled se změní na přesvědčivý a pravá ruka vystřelí vzhůru aby nám ukázala směr někam do další ulice. Místní bazar určitě bude kol k půjčení plný, alespoň dle chlapíka.  

Nebyl. Zato jsme tu mohli vidět všechno ostatní od ovoce přes sušené ryby a maso nejasného původu až po prodej nošených bot. Na kola jsme narazili až o dvě hodiny později a oslovení deseti dalších lidí. Bugoy Bikers Hostel, ideální varianta pro ty, kteří chtějí na ostrově Cebu zapůjčit solidní kolo na své cyklo toulky po exotických ostrovech.

Bohol, filipínská klasika

Další den se naloďujeme na trajekt a přesouváme na ostrov Bohol. Cestou míjíme úžasné ostrovy, které mají třeba pouhých 100 metrů na šířku, a přesto jsou hustě obydlené. Věřím, že tady místní obyvatelé znají opravdu každý kamínek. Když za dvě hodiny vylézáme v rušném přístavišti, je skoro poledne a krásných 36 °C ve stínu, teda když se nějaký stín povede najít. Naše téměř albínská pokožka po zimě není na podobnou výheň zvyklá, a tak raději nahazujeme dlouhý rukáv.

Pro tyto účely používáme nějakou volnou košili, která umožní proudění vzduchu kolem těla a případné rozepnutí u krku. Třeba košile Lenni Longsleeve shirt od Mammuta může být vhodná volba. Neustálý přísun slunečního svitu dává také ideální příležitost k vyzkoušení různých solárních serepetiček. My zkusili třeba nabíjet pomocí solární nabíječky od Goal Zero – Venture 35 Solar Kit, což se nám na cestě velice osvědčilo.  

První desítky kilometrů vedou podél pobřeží směr východ. Je to taková pohodová projížďka. Pláže a koupačky jsou fajn a pomáhají chladit přehřívající se tělo. Žízeň zase hasí litry vody, které do nás prakticky bez ustání tečou. Přístup k pitné vodě tu ovšem není úplně ideální. Dostupné vody v přírodě, na kterou by se dal aplikovat náš Geopress, moc není. Místní lidé tekoucí pitnou vodou v domácnosti většinou nedisponují a v obchodech u cesty je zase celkem drahá. Přemýšlíme, jak asi získávají vodu zdejší lidé? 

Odpověď zjišťujeme o chvíli později, když natrefíme na obrovskou filtrační stanici, která za pár korun filtruje a plní vodou ohromné plastové barely, které pak lidé kupují a využívají místo tekoucí vody. Není problém domluvit se a požádat o trochu vody do našich lahví Nalgene. 

Když si kohouti dávají do zobáku

Cesta, po které jedeme, se najednou celkem ucpává. Stojící auta nalevo, napravo. Motorka před námi prudce brzdí a zajíždí mezi auta na přeplněný plac sloužící zřejmě jako parkoviště.  Ale k čemu? Než si tuto otázku stihnu zodpovědět, ozve se ohromný křik podobný skandování desítek rozvášněných sportovních fanoušků. Pozvednu zrak a vidím arénu. Super! Fotbal, napadá mě. Ten se tu však tolik nenosí, na Filipínách vládnou kohoutí zápasy.

O chvíli později se ocitáme na vydýchané tribuně a hledíme na kovovou klec, za kterou by se nemusela stydět žádná MMA organizace. Kolem nás vztyčené pěsti a křik chlapů, kteří chtějí vidět krev. Točí se tu velké peníze, sázky padají jedna za druhou. Úplně tuhle srandu podporovat nechceme, a tak si vsadíme jenom slovně na krásného bílého kohouta, který vypadá zkušeně.

Chlapi držící kohouty si podávají ruce a dráždí své opeřence k zuřivosti. Tomu napomáhá i hukot v aréně. Následně zazní gong a jde se na věc. Vše proběhne dost rychle. Bojovníci se na sebe vrhnou a začne létat peří. Dav šílí a můj bílý favorit se ocitá v krvi. Rozseklo ho ostří, které měl jeho protivník připevněné k pařátu. Tento typický Filipínský sport je bezesporu kontroverzní. Každá kultura má své podivnosti a specifické aspekty. Názor si musí udělat každý sám. Já bych se majitelem kohoutího šampiona stát ani moc nechtěl. 

Tajemný Siquijor

O pár dnů později Bohol opouštíme. Pokud hledáte mírně zvlněný terén pro horské, ale i silniční kolo, nemůže být lepší volby. Je však čas se posunout dále, a tak ranním trajektem přejíždíme na nedaleký Siquijor. Jedná se o maličký ostrůvek, který má kolem dokola asi 70 kilometrů. Patříte-li mezi cyklo masochisty nebo jste alespoň zdatnější než my, můžete zvažovat například výšlap na nejvyšší horu ostrova, která se nachází přibližně uprostřed a má něco přes 600 metrů. Papírově to sice nevypadá tak zle, ale vzhledem k tomu, že cesta na ni stoupá od moře a rtuť teploměru se opět nebezpečně blíží 40 °C, rozhodli jsme se, že objet ostrov dokola také vůbec není špatný nápad.

Ačkoliv všemožná lákadla, která jsme před cestou studovali, slibovala malebný neturistický ostrov zahalený tajemným voodoo starověkých šamanů, opak je tak trochu pravdou. Drží-li se cyklo cestovatel hlavní silnice vedoucí okolo ostrova, potká všemožné klasická turistická lákadla. Nepřeberné množství hotelů, restaurací a prodejců. Chce-li však zažít trochu více dobrodružství, stačí uhnout na několika místech na vedlejší cestu a začnou se dít věci. Silnice se rázem zhorší, což v kombinaci s krátkými, ale opravdu prudkými kopci celkem potrápí vaše šlapací ústrojí. Rozhodně to ale není na škodu. Projíždíme skrze zapadlé vesničky, dáváme si high-five s rozpustilými dětmi, co na nás často mávají či pokřikují, a obdivujeme krásné polní a plážové scenérie. Na nějakou únavu není čas. 

Večer zastavujeme na krásné plážičce s desítkami vzrostlých palem. Celkem fouká a při pohledu na kokosovou nadílku u korun stromů nás napadá, kolik že to ročně lidí zabije padající kokos? Nezbývá nám než doufat, že dobře napnuté tropiko Orbise případný padající kokos odpruží a my statistiku neposílíme. Nic nespadlo, ráno pokračujeme na další ostrov. 

Negros, rozmanitý ostrov pro aktivní dovolenou

Negros, ostrov jako dělaný pro turistiku a trekování. Najdete tu vodopády a několik sopek, z nichž nejvyšší má kolem 2500 m n. m. Na své si zde ale přijdou také vyznavači šnorchlování. Přímo na ostrově Negros sice tolik ne, ale asi 25 kilometrů od města Dumaguete, kam připlujete lodí z Boholu nebo Siquijoru se nachází zapadlá vesnička Malatapay, odkud se dá doplout na malinkatý ostrov Apo s úžasnou korálovou lokalitou a podmořským životem. My jsme ostrov využili převážně pro tranzit a po východním pobřeží pomalu postupovali vzhůru, abychom pak severně přepluli zpět na ostrov Cebu. 

Kulinářské zážitky

Cestou jsme samozřejmě ochutnávali všemožnou filipínskou kuchyni. Na cestách jsme zvyklí stravovat se spolu s místními a turistické restaurace nechávat bez povšimnutí. Nemůžu však nezmínit, že tady se to ne vždy úplně vyplatilo. Všudypřítomné grilované maso ve stylu barbecue bylo fajn, ale návštěva pouličních vitrínek s jídlem byla doslova ruskou ruletou. 

Jídlo se často celý den opékalo na slunci spolu s mouchami, které se na něm, soudě podle jejich nacpaných zadečků, dost srdnatě živily. Často se jídlo navíc servírovalo studené. To v panujícím horku ani nevadilo, ale přece jenom bych si to kuřecí curry pro lepší pocit alespoň trochu ohřál. Žár ohně by možná nějakou tu střevní neplechu spálil a já bych měl snad větší šanci přečkat bez střevního karambolu. Bohužel nepomohla ani slivovice. 

Další den jsem byl ale opět fit v sedle a mlsně pokukoval po dalších filipínských specialitách. No a jaká by to byla návštěva Filipín, kdyby člověk neochutnal místní specialitu Baluta?! Uvařený kuřecí zárodek ve vajíčku se tu dal celkem běžně koupit na ulici. S mírnou nedůvěrou a velkým odhodláním ho vkládám do úst. Křup, pusu mi naplní podivná masová šťáva a peří. Je to hnus. Za hodinu zase běžím do oněch míst. Příště raději Adventure menu!  

Manila, smogem prosycený vstup na hornatý Luzon

Náš čas na kolech utekl rychleji, než bychom si přáli. Určitě by se tu dalo najezdit mnohem více, my jsme však chtěli navštívit ještě jeden ostrov. Severní Luzon. Náročný přesun z jihu sice sebere celkem dost času, určitě ale stojí za zvážení. Hořejšek země je poněkud jiný než jih. První kontakt zřejmě proběhne přes obří Manilu, která ve vás zcela jistě vzbudí spoustu emocí. No, i zde se dá najít něco pozitivního, a tak vesele jezdíme místní pomalovanou dopravou – tradičními jeepnee. To je za mě to nejlepší, co toto megaměsto nabízí. Raději se rychle snažíme ujet pryč. Autobus na sever jede ale až večer. 

Banaue, ráj trekistů

Další den ráno přijíždíme do turistického městečka Banaue. Zde se dá podniknout několik vícedenních treků. Slušně odmítáme nabídku místního průvodce a sami vyrážíme směrem na vesnici Batad. První část cesty se dá ujet místní dopravou, ale my pochodoví nadšenci odhodlaně šlapeme po svých a kocháme se výhledy na úchvatná rýžová políčka, která jsou pro tuto lokalitu typická. 

Schodovitá pole s důmyslným systémem zavodňování majestátně pokrývající okolní svahy představují opravdovou raritu. Neuvěřitelné, že tyto terasy jsou zde více než 2000 let. Právem jsou zapsány na seznamu světového dědictví UNESCO. Nejkrásnější pohled na ně je právě z vesničky Batad, proto tam míří i většina trekistů. Je zde možné za pár korun přespat v tradičním homestay a další den pokračovat. 

Následujícího dne prostupujeme po uzoučkých cestách skrze políčka. Díky chytrému telefonu s pestrou škálou map skoro nemáme s navigací problém. Dvě desítky let nazpět by to ale bylo značně obtížné a využití místního průvodce téměř nezbytné. Ačkoliv se to nezdá, je celý trek docela náročný. Zahrnuje hodně opravdu prudkých stoupání a náročných klesání, která dají zabrat hlavně kolenům. Zvláště pokud jdete natěžko. Přesto jsem celou vycházku bez problémů absolvoval v osvědčených Teva Hurricane. 

Každý výlet jednou končí, to se bohužel stalo i u našeho filipínského dobrodružství. Po krásném treku jsme vyrazili zpátky do Manily a na letiště, kde na nás už čekalo letadlo a cesta domů. Nyní nezbývá nic jiného, než dokoupit výbavu a netrpělivě vyhlížet nějakou pěknou letní akci!